Pasivní dřevostavba a tepelné mosty

20. října 2021

Praktická pravidla a zásady pro stavbu pasivního domu jsou celkem jednoduchá, přehledná a jasná.  

Ing. Martin Růžička

Praktická pravidla a zásady pro stavbu pasivního domu jsou celkem jednoduchá, přehledná a jasná. Jak již bylo řečeno, u pasivní stavby musíme mnohem více energie věnovat správnému zadání a návrhu.

Pasivní stavba musí předepsané požadavky splňovat jako celek, ale i pro její části jsou stanovena kritéria, která je nutno dodržet. Takovým kritériem mohou být např. požadavky na povrchové teploty nebo kvalita tepelných mostů a jejich podíl na celkové bilanci. Jde o logický a přirozený přístup, neboť obecně funkční celek lze vytvořit pouze z funkčních a fungujících částí. To platí pro jakoukoli stavbu, ale u pasivních staveb tato základní premisa a její naplnění dostává výraznější rozměr.

Tepelné mosty

Tepelné mosty jsou místa v konstrukci obvodového pláště, přes která uniká teplo. Klasickým příkladem takového mostu by byla železná traverza začínající ve vytápěném interiéru, procházející obvodovou stěnou a podpírající pak venkovní balkon. Po takovém mostě se teplu ven "běží" velice dobře. Teplo navíc uniká společně s vlhkostí, která téměř jistě ještě v konstrukci zkondenzuje a bude poškozovat i vlastní traverzu.

V praxi bývají tepelné mosty a vazby mnohem lépe maskované a skryté, to však nezmenšuje jejich nepříznivý účinek a riziko, které představují.

Základním pravidlem pasivních staveb je tedy co nejvíce snížit vliv tepelných mostů a vazeb nejen na celkovou bilanci stavby, ale rovněž s ohledem na jejich lokální působení v daném místě konstrukce. Je třeba se ale na druhé straně smířit s faktem, že nelze vytvořit v reálných podmínkách konstrukci a stavbu zcela bez tepelných mostů.

Tepelné mosty a vazby umíme počítat a kvantifikovat. Jinými slovy, umíme posoudit, jak moc škodí v daném místě, zda např. nemohou způsobovat lokální kondenzaci, a to buď v konstrukci anebo na vnitřních površích, s čímž souvisí i pokles povrchových teplot pod stanovené limity, a rovněž, jak se takový most či vazba podílí na nežádoucích efektech a bilanci stavby jako celku.

Postavit stavbu bez tepelných mostů sice neumíme, ale umíme mosty samotné, a tím i jejich účinky, výrazně eliminovat. I zde platí základní pravidlo, že čím je detail složitější a náročnější, tím více bude zlobit i jako tepelný most. Nebojme se jednoduchosti.

Pomocníkem při hledání tepelných mostů a obecně míst, která nejsou z tepelně technického hlediska v pořádku na již hotové nebo rozestavěné, případně rekonstruované stavbě, jsou termokamery. Měření s nimi a vyhodnocení a interpretace výsledků však vyžadují znalosti a zkušenosti. Nepříjemným omezením pro termická měření je požadavek na nutný rozdíl teplot mezi interiérem a exteriérem (udává se cca 20 °C), aby vznikl potřebný tepelný gradient a v důsledku něj tepelný tok, který je předmětem měření. Tím je v podstatě možnost měření omezena venkovními teplotami kolem 0 °C a nižšími. Čím větší je teplotní rozdíl, tím lépe pro měření.

Další překážkou pro termická měření v případě dřevostaveb je vrstvení tepelných izolací a obecně konstrukcí. Pokud je případný nedostatek překryt další vrstvou, termokamera může mít problém takový nedostatek odhalit.

Samozřejmě že nejlepší cestou je stavbu navrhnout a provést tak, aby termická měření nic neodhalila a nebylo vlastně co měřit.

Termokamera je významným pomocníkem také v případě návrhu rekonstrukcí. Zde pomáhá najít nejbolavější místa a umožní tak lépe rekonstrukci navrhnout.

Čerpáno z knihy Ing. Martin Růžička, Moderní dřevostavby, Praha 2014, s. 52.