Difúzně otevřena skladba

V našich klimatických podmínkách pak především v zimním období očekáváme v interiéru výrazně odlišné podmínky, než v exteriéru.

Provozem domu vzniká poměrně značné množství vlhkosti (prosté pobývání osob, koupání, vaření, apod.), kterou teplý vnitřní vzduch celkem dobře absorbuje. Venku je ale v zimním období vzduch výrazně chladnější a tedy sušší. Přirozeností těchto dvou odlišných prostředí je dosáhnout rovnovážného stavu a pak se teplý a vlhkostí nasycený vnitřní vzduch "dere" přes dělící obálku směrem ven. Na své cestě ale může dojít do bodu, který se nazývá rosným bodem, a ve kterém se původní vodní pára změní ve vodu. Pokud je takový bod ještě v rámci konstrukce, znamená to, že se nám do konstrukce může dostávat voda a to jistě není žádoucí, zvláště pak v případech, kdy by jí dále v cestě měla stát nějaká překážka, která by znemožnila anebo zpomalila její vypaření.

V minulosti nebyl tento problém aktuální; masivní zděné či kamenné stavby a potažmo i stavby z masivního dřeva (sruby, dřevěnice) umožňují transfer vodních par bez problému a stavby fungují po staletí.

Jakmile ale začaly narůstat požadavky na lepší tepelně izolační parametry staveb, bylo nutno skládat stěny z několika vrstev, které však mohou vykazovat velice rozdílné difúzní vlastnosti a jejich nesprávná skladba může vyústit v nefunkční stavbu.

Dalším mezníkem byl požadavek na zvýšenou, v případě staveb se vzduchotechnikou pak téměř dokonalou, těsnost objektu.

Parozábrana - parozábranou nazýváme materiál, většinou ve formě folie (plast, hliník) na vnitřním líci skladby, jejíž úkolem je zabránit prostupu vodní páry do konstrukce. Kvalita parozábran a tedy schopnost propouštět vodní páru se může i výrazně lišit. Pokud páru do konstrukce nepustíme, nemůže tam zkondenzovat a problém je tedy vyřešen. No, tak úplně to není, protože vyřešení jednoho problému bohužel neznamená, že nemohou vzniknout další.

- dokonale provedená parozábrana znamená, že objekt je v podstatě dokonale těsný, což ale u domů bez vzduchotechniky není žádoucí a pokud není zajištěno správné větrání takového objektu jiným způsoben, vznikají problémy z přemíry vlhkosti v interieru, jejíž dopady jsou pak umocněny např. tepelnými mosty apod. Dokonale provedená parozábrana ale také znamená, že nedochází k žádnému transferu vodních par konstrukcí, konstrukce a stavba nedýchá, což znamená že v takových stavbách může být i výrazně odlišné vnitřní prostředí než na co jsme byli po tisíciletí zvyklí.

- opravdu dokonale provést parozábranu na stavbě je pak reálně nemožné. Důvody jsou dva - jednak vlastní konstrukce a návrh detailů, které prostě neumožňují v mnoha případech vést parozábranu bez přerušení a bez poškození a dalším faktorem je míra řemeslné preciznosti na stavbách obecně. Nedokonale provedená parozábrana může ale znamenat nebezpečí a lze se setkat s oprávněným názorem, že špatně provedená parozábrana je horší, než žádná.

Parozábranu však nemá cenu zcela zatracovat, stejně jako vše ostatní i použití parozábrany může vést v některých případech k dobrému a funkčnímu řešení, jakkoli to nebude už v rozsahu celé stavby ale pouze u některých jejích částí.

Difúzně otevřená skladba - zdánlivě novinka ale opravdu nic nového na tom není. Jak výše uvedeno, difúzně otevřené jsou stěny, které se používaly stovky let (kámen, cihly, hlína, masivní dřevo). Pouze tedy princip difúzní otevřenosti aplikujeme na konstrukce, která je skládaná z více vrstev a bude tedy záležet abychom jednotlivé vrstvy poskládali správně.

Principem difúzně otevřené skladby je tedy poskládat jednotlivé vrstvy tak, aby v omezeném množství vodní pára do konstrukce vnikat mohla ale pokud se to stane, aby jí pak dále v cestě nic nestálo a aby i v případě, že omezené množství páry v konstrukci zkondenzuje, bylo to vždy méně, než se stačí následně vypařit směrem ven a aby vypařování nic nebránilo.

Parobrzda - je pak vrstva, které nemá za úkol zabránit vstupu vodní páry do konstrukce ale pouze toto množství omezit, což lze i kvalitou parobrzdy kontrolovat. Parobrzda se podobně jako parozábrana umisťuje blízko vnitřního líce skladby a od ní směrem ven by pak měly být už vrstvy pro vodní páru propustné. TEDY VČETNĚ FINÁLNÍCH EXTERIEROVÝCH VRSTEV skladby a použít pod venkovní omítku v takovém případě polystyren nebude asi to správné řešení. Velice pak záleží i na vlastnoctech vlastní omítky, která tvoří finální vrstvu skladby.

Difůzně otevřená skladba stěn je především mnohem přirozenější zhlediska fungování základních přírodních principů a ukazuje se rovněž, že tyto skladby fungují z hlediska právě transferu vlhkosti konstrukcí velice dobře i v zimě, lépe řečeno právě v zimě, která je obecně považována za rizikové období.

PENATUS byl v roce 2003 jednou z prvních firem, která začala princip difúzně otevřené skladby používat a těší nás, když vidíme, že ho postupně zavádí i ostatní, včetně jeho původních odpůrců.

Pomohl vám článek? Zajímá vás něco dalšího?
Napište nám!